Zlacení

Nástroje k reparírování, broušení

Vykřídované podklady pod zlacení se zpracovávají a formují pomocí nářadí nazývaného:

Škrabka na křídu

Jedná se o ocelový nástroj různých tvarů, zasazený do dřevěné ručky. Škrabky mají obloučkovitou podobu, buď jsou mírně zahnuté, nebo stočené do podoby půlměsíce, liší se svým zabroušením a profilem. Špička může být do půlkulata, nebo ostrá.

Želízka

jsou jiným typem, jedná se o nářadí s hlavovým kusem, různě formovaným malým ocelovým plátkem, který je upevněn na kovové tyči. Zabroušené ocelové plátky mají různé profily: kruhový, čtvercový, trojúhelníkový atp. Efektivita práce v tomto případě vždy záleží na ostrosti daného materiálů, od něj se odvíjí kvalita a přesnost řezů.

Rašple na křídu, nebo-li fajle

Jde o rašpli v podobě pilníku, používanou k vyrovnávání rovných ploch, nebo žlábků. Profily se také liší. Postup vyrovnávání desky pokryté sádrou do roviny pomocí uhelného prachu popisuje i C. Cennini.

Cidlina

Ocelový plát, který slouží k vyrovnáváni vykřídovaných rovných ploch.

Bolus

Je základní substancí, ze které se vyrábí poliment, na který se pokládají plátky zlata. Prodává se v podobě homolí nebo tyčinek, v současné době jej lze už koupit i napastovaný. Slovo bolus, z řečtiny BOLOS=zemská hrouda. Je to přírodní hlinka, která se skládá z hlíny, příměsi křemene a oxidu železa. Červený poliment obsahuje složku bolusu, tzv. arménský bolus – jemná červená hlinka, kterou tvoří oxidy železa a na omak se nám jeví mastný. Bolus vznikl patrně vysrážením par a proto je jeho zrnitost téměř nulová, na rozdíl od zemitých barev, jako okr, umbra aj. Ze zemitých odstínů jsou vhodné pro použití jako bolus zeminy, co nejjemnější a o co nejmenším obsahu křemene. Zeminy bez obsahu oxidu železa jsou bílé a označují se jako kaolín.

Hlinka

Obecný termín pro křemičitany hlinité, které vznikají rozpadem nerostů a hornin. Jsou málo vydatné a krycí. Jsou tvořeny zejména kaolinem, bentonitem, hlinkou rozsivkou atp.

Poliment

Latinsky leutoforium, z francouzštiny polir – hladit, leštit/ jsou oxidy železa, přeneseně též jiná hlinka jako bílý bolus = kaolin nebo sádra. Poliment je prostředek pro dosažení hladkosti, lesku nějaké věci, konkrétně při zlacení na lesk. Polimenty různých barev: žlutá, červená, šedomodrá, hnědá, černá… jsou v současnosti nabízeny firmami jako Lefranc, Kremer atp., v podobě suché nebo napastované. Nelze nezmínit historický výraz pro podklad polimentového zlacení, který se nazývá italsky „assiso“ nebo assiette (francouzsky). Skládá se ze dvou vrstev: vrstvy křídy a vrchní vrstvy polimentu. O historickém způsobu přípravy z „mrtvené“ sádry nám podává svědectví i C. Cennini. Jinou variantou byla i příprava ze sádry, olovnaté běloby a kandysového cukru třeného s vodou. Další přísadou mohl být červený arménský bolus.

Poliment červený

Skládá se z arménského bolusu zbarveného oxidem železitým. Dále obsahuje nepatrné množství tuhy a stopy olivového oleje. V baroku byl hojně užíván v mnoha odstínech na sochách.

Poliment žlutý

Bílý bolus obarvený přírodními zemitými pigmenty, v prodeji v homolích nebo napastovaný. Nejčastěji je užíván u matných partií, staří praktici jej užívají jako izolační podklad na křídu pod červený poliment. Při zlacení na mat, případně při práci s hrubšími materiály, jako je stříbro, je důležité poliment více oklížit. Je důležité zmínit, že je dnes nahrazován při matovém zlacení mixtionem. K dalším odstínům patří výše zmíněný, šedomodrý, hnědý, černý. Tmavší studené odstíny se používaly pod stříbro.

Mixtion

Užívaný prostředek k upevňování plátků zlata, stříbra a jiných materiálů. Je prostředkem využívaným hlavně v exteriérech, k pozlacování architektury, zlacených věžních bání, ale i rámů atp. Jde o adhezivum na bázi oleje, plátky na něj nalepené se neleští. Mixtion se prodává tři hodinový a dvanácti hodinový. Práce je následující – nanáší se v jedné vrstvě na odizolované povrchy, je čirý proto se většinou tónuje okrovou olejovou barvou. Po nanesení v tenké vrstvě se podle daného času nechá prosychat, ale údaje nemusí také souhlasit, vzhledem k teplotním podmínkám prostředí. Na téměř zaschnutou vrstvu pokládáme plátky (zlato, stříbro, metál, ale i kovy v podobě prášku). Nahrazuje polimentové zlacení určené výhradně pro interiér a vesměs na dřevo. Plátky na mixtionu se neleští, lesku lze dosáhnout jedině dokonalým vyhlazením povrchu podkladu. Pracujeme-li, se stříbrnými plátky musíme je vždy izolovat lakovou vrstvou proti oxidaci. Mixtion je vhodný a velmi užívaný při práci s náhražkovými materiály, jako metál a hliník atp.

Poliment bílkový – příprava:

Je tradiční, užívaný již ve středověké knižní malbě. Zlato je na něm výraznější, lesk hlubší a ohnivější.

Příprava červeného polimentu ze suchých homolí:
80g červeného polimentu (homole)
3 bílky z domácích vajec
Na mramorové desce, zbavené prachu pomocí vlhké houby, rozdrtíme, nebo nakrájíme odvážené množství červeného polimentu. Hlinku třeme nejdříve mezi kameny za sucha, později začneme přidávat vodu a vypracováváme hlinku na jemnou hmotu. Zkoušku utřené hlinky provádíme mezi prsty, cítíme – li zrno, není ještě dobře utřená. Tření se provádí zdlouhavými krouživými pohyby běhounu po desce. Pomocí špachtle soustřeďujeme hmotu do středu. Úkony musí být prováděny s maximální precizností, v čistém, bezprašném prostředí. Takto napastovanou hlinku je vhodné nechat odstát v nádobě i několik dnů. Vaječné bílky oddělíme od žloutku. Musíme být však velmi opatrní, aby se žloutek nedostal do polimentu. Zlato by se mohlo leštěním odírat, nebo by se na něm mohly vytvářet matné skvrny. Z bílků ušleháme sníh, který ani při otočení misky dnem vzhůru nesklouzne. Doporučuje se jej taky nechat odstát několik hodin. Připravenou napastovanou hlinku znovu rozpracujeme na navlhčené mramorové desce a přidáváme postupně vyšlehaný bílek a mícháme. Vzniklou pastu je pak vhodné pomocí špachtle uložit do sklenic a nechat 14 dnů až měsíc odstát. Pozlacovači říkají, že se poliment musí nechat uzrát. Barva polimentu se během této doby promění z červeno-hnědého do fialového odstínu. Tento odstín by měl být zárukou hlubokého lesku.

Pozlacovačské nářadí

Náčiní, používané bezprostředně při práci s plátkovým zlatem a stříbrem, je shrnuto pod souhrnným názvem, pozlacovačské nářadí. Toto nářadí se od minulosti téměř nezměnilo je nabízeno v minimálních obměnách i dnes.

Kartáč

Štětinový kartáč na poliment. Před pokládáním zlata je důležité vypolimentovaná místa lehce překartáčovat, zbavit je případného prachu a zrnek polimentu. Pokládač na plátkové zlato, oboustranný štětec: oboustranný štětec na zlato je složen ze tří části a to: pokládač, dřevená spojka (pacička) a navlhčovač. Pokládač/šlepr/ je plochý štětec z veverčího ohonu. V prodeji je nabízen v několika velikostech. Podle potřeby volíme vhodnou velikost pro práci. Štětec se vkládá do dřevěné spojky, která je na jedné straně plochá a prořezaná. Spojka na opačné straně je zakončená hrotem, na který se nasazuje navlhčovadlo: „Navlhčovadlo je kulatý jemný štětec z medvědích chlupů, který po namočení vytváří ostrou a pevnou špičku“. V minulosti byl běžně používán také štětec vějířový, zvaný též „anšísr – ocásek. K jeho výrobě a způsobu práce s ním více H. Kotrba. Na jemnější detaily a jejich vyspravení se používá oboustranný štětec,

Pokládač na plátkové stříbro

Je ze světlé čínské štětiny.

Pozlacovačský tupovací štětec

Je oválného provedení, ze směsi veverčího vlasu. V prodeji je v různých velikostech. Slouží k přitlačení zlatého plátku, vytlačení vzduchových bublin hned po položení na poliment, aktivovaný alkoholem.

Máčedlo

Je síťovacím prostředkem sloužícím k uchycení zlatých plátků k polimentu. Mezi pozlacovači tzv.“ kořalka“. Zpravidla se zlatí na líh tj. 50% slivovici. Funkcí smáčedla je v polimentu zvlhčit bílek. Rychlé odpařování líhu ze smáčedla vytváří podtlak, takže fólie z pokládače přiskočí ke smáčené partii. Pozlacovačský polštářek /tzv.kyst/ je to dřevěná destička potažená měkkou kůží (teletina), podloženou suknem. Prodává se o různých rozměrech např. 18 x25cm a 15 x 22cm. Některé destičky jsou vyráběny s koženým úchytem umístěným na spodní straně destičky. Do úchytu se strčí prst a s poduškou je pak jednodušší manipulace. Pozlacovačský nůž: se používá na řezání fólie zlata, stříbra atp. Nůž má dlouhou čepel, je pružný, se zakulacenou špičkou a oboustranným ostřím. Ostří je upraveno tak, aby se během řezání plátek nejen rozpůlil, ale i oddělil od sebe. Ostří má mírně zaoblené boky.

Achát

Název je odvozen podle naleziště v říčce Achates (dnes Divilo) na Sicílii. Nejčastěji se nachází v dutinách mandlových hornin, hlavně melafyrů. Nerost je složen z množství neprůhledných, nebo průhledných vrstviček jemného, vláknitého křemene, chalcedonu a opálu. Například černobílý proužkovaný achát se nazývá Onyx. Nástroje k leštění položených plátků zlata a stříbra zaznamenaly také svůj vývoj. V minulosti to byly zvířecí zuby (kančí, lví…). Od 16. století se objevují v pozlacovačských dílnách acháty, které jsou vybroušené do podoby jakéhosi pravoúhlého zahnutého háku. Jsou různé velikosti a podoby. Specializované firmy dnes nabízejí široký výběr těchto výrobků, kde achát je upevněn do dřevěné ručky pomocí mosazného plechu. Zásadou každého pozlacovače je mít acháty dobře zabalené v kožených nebo textilních obalech. Při uskladnění bez obalu se o sebe navzájem škrábou. Škrábance na povrchu achátu při leštění způsobují, poškrábání zlata.

Lístkové kovy

Zlato

Aurum, Au –teplota tání 1064° C, teplota varu 2808, hustota 19,32.g/cm3. Zlato je kovem, který se vyznačuje vynikajícími fyzikálními a chemickými vlastnostmi. Krom jiného výbornou tažností a kujností, elektrickou vodivost a stálostí na vzduchu, nepodléhá korozi. Pro tyto vlastnosti se stalo materiálem řemesla, které je dnes vážené a velmi vzácné. V přírodě se vyskytuje zejména ryzí: tvoří plíšky a zrna uzavřená nejčastěji v křemenné výplni žil. Po rozrušení žil se dostává do náplavů a odtud se rýžuje. Rozpouští se pouze v lučavce královské, roztocích kyanidů a ve rtuti. Množství zlata ve slitinách se stříbrem, mědi, palladiem či niklem, se udává v karátech. Ryzí zlato se označuje v karátech jako 24karátové. Jeden karát je 1/24 obsahu zlata ve slitině. Pro pozlacovačské účely se mísí se 2 karáty stříbra, nebo mědi. Zlato nabízené obchodníky, tzv. dukátové, zpracovávané pro práce do exteriéru, má obsah 98,6% zlata. Příměsi jiného kovu tedy, udávají jak kvalitu, tak odstín zlata. Příměs mědi probarvuje zlato do červena, stříbro do žluta, nebo žlutozeleného odstínu. Znalost obsahu příměsí ve zlatých plátcích je tedy důležitá pro práci restaurátora. Dnes běžně užívané zlato do exteriéru je 23,75 – 24karátů, prodejci ale nabízejí i tzv. větrové zlato na jemných papírcích, se kterými se dá pracovat i při špatných povětrnostních podmínkách. Pro pozlacovače je nejvýhodnější 22 – 24. karátové zlato. Jakmile je obsah cizích kovů přes 10 karátů ve směsi, podléhá zlato oxidaci, časem zezelená, případně zčerná. Stříbro: Ag (lat. Argentum)je bílý, lesklý, ušlechtilý a tažný kov. Jeden z dalších neméně významných kovů, které zlatotepec zpracovává. Tepe se taktéž ve fólii, podstatně však silnější oproti zlatu. Formátuje se do sešitků po 25 listech s rozměry 95 X 95mm. Historie využívání sahá až do středověkých skriptorií, kde bylo používáno místo zlata. Odtud se dále rozšířilo k polychromování dřevěných plastik, namísto zlata. Staří mistři stříbro lazurovali a vytvářeli iluzi zlacení, užíváním „zlatolaků“, případně do laků přimíchávali barevné pigmenty. Tato technika dosáhla vrcholu v pozdní gotice a hlavně baroku. Mušlové zlato: jsou drcené odstřižky a zbytky plátkového zlata, třené na tzv. zlatou barvu. Název je odvozen ze středověkého postupu, kdy se získané zlato pojilo s vaječným bílkem nebo klovatinou s medem a expedovalo v mušličkách. Dnes se pojí arabskou gumou. Dnešní standardní ryzost je 23,75karátu, nanáší se stejně jako akvarelové barvy na savé podklady. Prodává v různých velikostech a v různé gramáži. Podobně je tomu i s Mušlovým stříbrem, dodává se v kostkách v podobě akvarelové barvy. Pudrové zlato: je zlato v granulích, které lze míchat s želatinou, arabskou gumou atp. Lze jej přelešťovat achátem. Prodává se v dózách o obsahu 2g. Pudrové stříbro: stejně jako pudrové zlato, se prodává v dózách o obsahu 10g.

Náhražky, levný materiál

Toto označení obecně platí pro jiné kovy než zlato a stříbro. Pod tímto názvem jsou všechny vytepávané kovy, bez ohledu na jejich rozdílnou barevnost kovové slitiny.

Metal

Jedná se o kovovou náhražku zlata, směs mědi a zinku, vytepávanou a ořezanou do čtverců. Rozměry plátků jsou 160 x 160mm , v balení jich je 500. Oproti zlatu se jedná o silnější fólii, kterou lze brát prsty. Fólie se nedá leštit a lepí se na olejové lepidlo mixtion. Při práci bychom se měli vyvarovat mastnoty na prstech, neboť ve výsledku by se to mohlo nemile projevit formou tmavých otisků na povrchu lístků. Při pokládaní metalu si proto pomáháme pomocí lepenky, kterou si lístky podebíráme a přidržujeme. V závislosti na obsahu převládající složky ve slitině má stejně jako zlato širokou škálu odstínů. Používá se výhradně pro zlacení v interiérech, kde závěrečnou fázi je ochranná vrstva laku proti oxidaci. Taktéž se nedoporučuje jej skladovat delší dobu, plátky oxidují.

Hliník

Hliníková fólie se vyrábí z čistého hliníku, postup výroby je stejný jako u stříbra. Prodává se ve čtvercových formátech o rozměrech plátků 160 x 160mm, po 500 kusů v balení. V závislosti na nabídce různých firem, mohou být rozměry proměnlivé. Postup je totožný jako u práce s metalem. Hliníkovou fólii dnes nahradil kdysi užívaný cín, který se musí, stejně jako metal, chránit lakovou vrstvou proti oxidaci.

Musivní zlato

Patří mezi nejstarší práškové zlaté pigmenty. Jedná se o sulfid cínu (sirník ciničitý SnS2 ). Je stálé podobá se bronzu a je po nanesení částečně leštitelné. Rozeznáme jej, že po vložení do plamene okamžitě zčerná.

Musivní stříbro

Dnes již téměř neznámé, kdysi užívané v knižní nebo deskové malbě.

Práškové bronze

Jedná se o náhražky ve formě prášku. Dnes už jsou připravovány i ve formě laku, se kterým lze okamžitě pracovat. Firmy nabízejí širokou škálu odstínů, ze které si lze vybrat.

Pokládání zlata, zlacení

Zlato, jako takové, je velmi jemné. Přistoupíme-li k samotnému procesu zlacení, je nutné splňovat určité podmínky. Je zapotřebí čisté a bezprašné prostředí, ve kterém budeme pracovat a do maximální míry omezené větrání. Sebemenší závany nebo proudy vzduchu způsobují rozfoukání zlata z podušky. Před započetím je důležité překartáčovat polimentovaná místa štětinovým kartáčkem.

Jednotlivé kroky při zlacení na poliment

a) Je důležité zvolit nejlépe svislou polohu pro plochu jež bude vyzlacována, samozřejmě je-li to možné. Ideální je rovná destička, s níž je možné libovolně manipulovat, což se jen výjimečně podaří. Plochy jsou často velmi členité, různě veliké a přístupy, jsou tedy vždycky odlišné. Důvodem je při smáčení polimentu alkoholem jeho stékání. Zlato nakládáme na smočený poliment z vrchu dolů, v případě, že bychom jej kladli ze spodu nahoru, mohlo by se stát, že alkohol podteče pod již naložené plátky. V takovém případě se po přeleštění vytvářejí ve zlatě, v místech stečení přebytečného alkoholu šedé mapy, sklady skrčeného zlata. Při zlacení ploch ve vodorovné poloze se jedná o podobný případ, zlato se může v nedostatečně odpařeném alkoholu tzv. utopit nebo pokrčit.

b) Nabírání zlata z knížečky lze provádět několika způsoby. Do otevřené knížečky s plátkem zlata vložíme čepel nože těsně nad plátek a mírně dýchneme jakoby pod zlato. Plátek se částečně vznese a podebereme jej nožem. Z knížečky pak přeneseme plátek na podušku uchopenou v dlani. Pro tento úkon je zapotřebí hodně cviku. Jedním z dalších způsobů je uchopení celé otevřené knížečky a přiložení zlatým plátkem k podušce. Následuje pomalé otáčivé odkrytí. Zlatý plátek zůstane na podušce. V obou případech po vyložení zlata na podušku následuje rozestření a vyrovnání lehkým fouknutím. Pro zdar tohoto a dalších úkolů je důležité mít dobře odmaštěný nůž a podušku. Plátky jsou tak jemné, že když se přilepí k noži, na prst a podobně, jsou už nepoužitelné. Jedině dlouholetou píli, lze v tomto oboru dosáhnout mistrovské zručnosti.

c) Na podušce nakrájíme podle potřeby kousky fólie, připraveným štětcem naneseme máčedlo(kořalku) na vybranou část k pozlacení. Máčedlo naneseme jen na takovou plochu, která je potřebná pro odříznutý plátek zlata. Máčedlem smočená plocha by měla být o něco větší, než připravený plátek zlata.

d) Nejdříve pokládačem otřeným o tvář nebo hřbet ruky, nabereme odříznutý plátek zlata a přiložíme jej k navlhčenému polimentu, ke kterému zlato přiskočí. Obratnost a volba správného pokládače v tomto úkonu je velmi důležitá. Při špatném sklonu pokládače často dochází k částečnému přichycení zlata nebo roztržení. Tento případ je patrný při vyzlacování větších zvlněných ploch. Zlato k vrcholkům okamžitě přiskočí, ale hloubky se zaslepí nebo se zlato skrčí. V těchto případech je velmi důležitá volba správné velikosti nařezaných plátků a volba posloupnosti při pokládaní jednotlivých plátků. Při pokládání zlata vytváříme tzv. překlady. Pokládáme plátky vždy 1-2mm přes sebe. Při dokončujících opravách krájíme jen kousky zlata a používáme je na opravy trhlin ve zlatě atp.

e) Krokem následujícím, po každém položení kousku zlata, je vytlačování vzduchových bublin vzniklých mezi plátkem zlata a podkladem. K tomu nám poslouží pozlacovačský tupovací štětec z veverčího vlasu. Po celkovém vyzlacení necháme zlacení schnout. Takovým nepsaným pravidlem v dílnách pozlacovačů je, že co se vyzlatí dopoledne, se musí odpoledne vyleštit. Přeschne-li zlacení, je tvrdé a nedá se dostatečně vyleštit. Zlato ve vlhku a chladu schne pomaleji a stává se, že se v něm dělají při leštění černé čáry a proškrabává se na poliment.

Leštění/pulírování

Před započetím leštění provádíme zkoušku poklepáváním špicí achátu na vyzlacené plochy. Má-li zlacení charakter „bahna“, není ještě dostatečně proschlé. Při poklepávání, se musí dělat jen mírné důlky a zlato „zní“. K leštění používáme achát, viz. Pozlacovačské nářadí. V minulosti to byly i zvířecí zuby a kosti. Achát je vhodné před leštěním očistit flanelem s klouzkem. Zlato leštíme dlouhými táhlými pohyby tam a zpátky, s respektem k povrchu a formě daného díla. Achát držíme v jedné ruce a druhou těsně u kamene, vytváříme tlak na zlacené plochy, po kterých přejíždíme. Při leštění je vhodné nejdříve leštit zlehka a postupně tlak zvyšovat. Vysoký tlak achátem na zlato od začátku způsobuje prohlubně, které už nelze rozleštit. Stejně jako i leštění do kříže se nedoporučuje začátečníkům, působením různého tlaku zůstává v ploše nevratná struktura, vytvářející matné odlesky. Při leštění je i důležité leštit nejdřív plochy k nám blíž, abychom si je náhodou neotřeli rukávem. Při opravách chyb ve zlacení je někdy nutné plochu jemně přebrousit, přetřít polimentem a přehodit zlatem (přezlatit) znovu. Místa jež jsou vyzlacená na mat se neleští, upravují se jen opatrně jemnými štětci a vatou.