Dekorativní techniky

Dekorativní techniky patří k nejkrásnějším pracím prováděným v souvislosti s plátkovými kovy, které jen tento materiál dovolí. Možnosti jsou od vytváření struktur, přes iluzi materiálů, po nové ornamentální výtvory. Zde je taky velmi zřetelná úzká propojenost pozlacovače se zlatníkem. Jedná se o další široké pole a škálu pracovních postupů a metod, od samotných příprav křídy, práce s raznicemi, prorývání nebo vytlačování z forem a další. Techniky nebudu rozebírat, ale pokládám za podstatné je heslovitě alespoň zmínit a nastínit, oč se v nich jedná.

Technika sgrafita

Od 14. stol. byl barevný povrchový nátěr sgrafitován, snímáním ještě tekuté barvy na kovu. Vzory byly vytvářeny buď volnou rukou nebo podle šablon. Technika byla zdokonalována v renesanci a v baroku touto technikou vládli Španělé, techniku nazývali „estofádo“. K dalším technikám, patřila technika zdobení oxidací stříbrných plátků pomocí šablon, napuštěných v roztoku amoniaku. Vytvořené šablony z kartonu, filcu a látek, napouštěli v roztoku amoniaku a poté je přikládali na plátky stříbra. Kontaktem šablony se stříbrem docházelo k oxidaci pokrytých ploch, vytvářeli tak vzory. Kov přijímá řadu barevných tónů, jednalo se tedy o širokou škálu od studených modrých, přes zelené, fialové, tupé zelené… Stříbro se muselo nakonec izolovat vrstvou laku.

Trasírování

Práce následující hned po pozlacení zlatými plátky, do ještě elastického podkladu. Jde o vytlačování ornamentálních linií a ornamentů do vyzlaceného základu. Trasírování začalo byt od 14. století vytlačováno puncováním.

Puncování

Jako razící materiál sloužilo v minulosti tvrdé dřevo, slonovina nebo zuby. V pozdním středověku touto technikou zdobili koruny, roucha, svatozáře svatých a někdy i celá pozadí. Puncování bylo poprvé dokázáno v Itálii jako důležitá součást zlacených tabulí deskových obrazů. Bylo užíváno i na figurách, oltářních pozadích a rámech. Podle raznic, puncovacích želez, lze dnes rozeznat středověké dílny. Jedná se tedy o jeden ze způsobů objasnění původu a stáří jednotlivých tabulových maleb. Umělecké kovárny je vyráběly v různých jemných variantách (bodové, prstencové a hvězdicové).

Gravírování

Technika vyrývání vzorů do měkké vykřídované plochy. Gravírování v minulosti sloužilo k napodobování struktur těžkých brokátových látek. S ní související způsob opracovávání křídových ploch se nazývá Tremolírování

Tremolírování

Vyrábění struktury dlátem, „cikcak“ liniemi. Tahy se vedou střídavým tlakem přes povrch křídovaného základu. V řemeslné mluvě se tato technika nazývá tzv. Stelzen.

Pastiglia

Reliéfní dekor (pastiglia, pastillaje, yesería, relieve en stucco, appliqué relief, Piasterrelief). Je propojením (syntézou) malby s plastikou. Podstatou pastiglií je imitace kovových dekorací, nejstarší můžeme hledat na ikonách. Technika a materiální skladba se liší podle oblastí a zdá se, že se řídí především dosažitelností vhodného materiálu. Každá oblast čerpá z místních zdrojů: pro severní Evropu je obvyklá křída, případně tzv. horní křída, pro jižní sádra. Cennino Cennini popisuje ve své Knize o umění tří základní způsoby této techniky: nanášení reliéfu štětcem, dále otisk kamenné formy do cínového plechu a konečně odlévání reliéfu z formy (kap. 124 až 130).

Pressbrokat

Nebo cínový (cínovaný) reliéf. Do připravených forem, do jejich prohlubenin, se pomocí kladiva a chuchvalců lněných vláken zapracovává cínová fólie. Pak se do formy vtlačuje plochým nožem razící hmota, vše se pak opatrně vyjme z formy a lepí na připravené plochy. Zmíněné dekorativní techniky a další způsoby zpracovávání podkladů a kovových fólií, jsou velmi bohaté svou obsahovou, ale i praktickou stránkou. Znovu, bych tedy rád upozornil na nutnost komplexního zpracování a zároveň vyhodnocování používání jednotlivých přístupů a materiálů dílnami, mistry atp.